Pětilístek - Dohra dvou loutek

Anotace: Při svících jsme tancovali se svými těly před tím však mnoho zlého potkalo náš dech a báseň kvetla i po letech jako lunosvit tvé marnosti na řečišti očí prázdných snů.

PĚTILÍSTEK

Ležím tu na Zemi jako mrtvý brouk

to chování k lidem bez respektu

bez pilířů hudby úcty

bez urážky vlastního hněvu

bez celaskonu a vitaminů obětí zoufalství

bez krásy březí zaslepenosti

s velkou fackou ryzího pokrytectví

s velkým vydíráním v sobě samém

 

Tichou mrvu oháňky vzpomíná

bez příběhu lásky uzdu spíná

zpola nahá je vedle něj pohřbena

v přicházejícím úsměvu

je pobledlá jako nenávist  sobě samé

duše se aktům blíží zpovědi

budoucnost tě nezachrání

uměl jsi plavat i jejích vln

skákat šipky po hlavě

nadechnout se mladých let

a být blíž sobě

v době před znovuzrozením

Aby ses našel

po tak dlouhé době co jsi byl ztracen

znovu najít moře a ztracenou něhu

ona je a bude čas který nalézáme

zapečetěný hlubinný čas dálné doby

která přijde pro přicházené

nevíme kdy to bude

zdali po pohřbu našich matek

nebo těch vašich či nás samotných

možná už tady nebudeme

ovšem to je v pořádku život je radostný

možná je to vzájemné souznění

 a spánek je dobrý přítel

a jeho dvojče chaos

bude velkolepě  krásné

až se zadřímá

a do drápků se

jako vlévající řeka obuje

za poslední sněm za zelenější svět

do područí vášně přírodní ztvárněn

dobré vášně plné úsměvů a slz na krajíčku

a květů které nás oddělily Zemi

těch květů kterým jsem nevěřil

z počátků mé melodické pýchy

která mne zlomila a já ji vykřesával

znovu a znovu od kořenů

a ty jsi jí tolik věřil

že zdánlivě falešnou skutečnost sytí

od malička jsi cítila její střípky vůní

byla jsi blízko dalekému zraku

 

Blíž než já

umírám kdy v tobě

neboť není cesty zpět

minulost nejde odčinit

ani odepsat

odeslat na obálku z hvězd

vzlétnout na ní jako na snu

z pegasů našeho dětství

kdy ses na něj  usmívala

a věděla že najdeš kluka

který bude mít rád vše

co tě činí takovou jaká jsi

 

Ten který uvidí lásku bez štítků

který se s tebou shledá

pohlavní podmínkou straněn

před rmutným studem cudného jha

 

a bude mít mašli na duši

aby nezranil žádnou včetně tebe

a ubohého čela v sobě

 

vím co si myslíš

neboť jsi má múza

a já věřil že tvé myšlenky

 jsou trest svatých

 

a budeš se blížit  vždy

jsi teroristka mé duše

drancuješ mne nehluše

protože nenávist je ošklivá panna

co nedokáže  znovu jít sama proti sobě

do jeskyně těch lilií cos

vdechla a zemřela

jako hloupé labutě peněžních paláců

jako panenských šněrů zpěv

o kterém sníš a kultura tě kope

jako správné místo na vděčnost

milých ochránců milost hrobových

 

aby jsi potěšila své

hřejivé srdce

své dlaně

odpředeš stranou

svůj repertoár bolesti

svou malou rozkoš

která vyhasíná s pilulkami

když nevíme jak žít bez nich

 

když nevíme který přístup k životu

nás vysvětlí a který nás zvolí

a který přežije tuhle chvíli

která netrvala stáním za odpověď

ale plavala někde u písků oblak

spadala do vonných nebes

po břitvě z tvých hojných slz

a smutku otevřených srdcem

za to že jsem zklamal a nedocenil

jako bych tě nikdy neznal

 a nikdy neviděl

choval se trýznivě

a pokrytecky

bastard sprostý jedna plesnivá !

 

Jako bych se neměl kam vyznat

a tvé srdce pro mne bylo ztracené

osamocené za zdí mých zad

neboť jsem neviděl ani na špičku toho svého

je to všechno příliš osudové

a píši příliš neboť vím že mám

mnoho slabostí a kazů na duši

 

než abych uvěřil v princip návrat osudu

který tak je vzdálený

že jej musím nazvat smrtí

smrtí mé touhy a hany

smrtí mé sirné váhy

mé jednochvojné esence

o kterou se bojím neboť není

má ani tvá

je jejich jako ty ztráty

za fialky a vlčátka plné odpuštěním

na neblahou lhostejnost Člověka

který je stesk křídel které rádi vítáme

ale neradi opouštíme pro křehkost

 

je křídlem které nejsou zaslepené nadějí

ale pozdvižené jinak vroucích sebepřijetí

tam kde zapadá slunce při duze zhasínané

tahle  země není pohádkou aby mohla

být  Země musí být naším životem

i proto nás to tak bodá při očích

jako cívka filmu spásné

délky krátkých vyznění

když se na sebe musím

 znovu podívat a nechat život jít

navíjet na řeč vzkvétající cesty

jsme jako dva spolužáci staré díry

kteří věří na špatnost a vítězství

a proto nás musí jedy škádlit

 pokračovat  tím co bylo zažito

co bylo provedeno a znemožněno

co bylo zraněno mezi námi dvěma

bez dostatečného vděku za celek

naších hlav vesměrných

kde mezi čistou křišťálovou dámou

mihne se mezi špatným tvarem

tvá uhánějící myšlenka na speed

a zemská setkáním breků

kdy duše udolaná ranním spojem

mouří víčka mezi tím co jsi mi dala

příliš nesobecky na moji zpupnou  hruď

 

Jsi taková malá holka

s velkým nosem na tváři

který se směje jako šibal

a ten jedináček hloupých řečiček

hloupý jak dotěrný skoupý býk

krutohlavý a dotěrně mazlavý

s vlastnostmi zaběhnutého kojota

s vlastnostmi které řežou žíly svatých

a poděsí mnoho krásných dívek

protože jsou odměnou andělů

kteří padly na tuto nebeskou zem

aby vypravili své kroky k naději

že budeme lepší a že je existuješ

že budeme na kolenou prosit

o napuštěné extáze odpuštění

které umí dávat jen velká srdce

a dealer odkudsi jinud

s velkým požehnáním tisíce model

milenců a andělů tančících

s velkou neohrožeností vlastní krve

která stéká po tváři koncertů ticha

bez náznaku malých slz vyslovení

které nás vtlačily do velikosti hrášku

a celý prázdný vesmír v srdci

nesl se bezbřehou nezměrnou

 touhou po vědění krajů času

 

Po prokletí a závisti toho okolního světa

ta budoucnosti bez chystané pokory

bez Vizí světla Božího pravých přání

bez Básníka který vidí svět a stojí v bezčasí

protože svět je utkán pro básníka

jako podvodná pevná látka z kvádrů

a políček filmu které on dabuje

aby vybral jejich pocit bez stáda

vysekal pomník několika nedalekým

a louhavým lidem dobrého srdce

kterým osud planety není lhostejný

z  plastů pijících krav

a třídících pravd

které se na obrazovce nezobrací

 

A moudré děti princů

jsou zpola velké oči démonů

a nadějných poutníků hvězd

i zemských trnitých cest

 

 bělostných nocí pod jediným

svitem životní akustiky vlohy

 kterou volalas aby ses nemusela

zabít strachem oběsit

vstřebat tržnou ránu

na kterou jsi  zapomněla

neboť jsi prostředek topůrka mléka

které pije absolutní kat

nízké lidské ubohosti

 

neboť nebylo jí možno uchopit

byla příliš krásná a prohnaná

než aby se stala námi

protékala skrze nás

a vytřela s námi škráň

 

Aby nás popravila jako odnož lazebníků

jednoho po druhém odstranila

ze svých statečných schránek

které se vyslékají  z těla černé bohyně

aby jsi nezemřela zamlčena

neboť přeji si být pamatováno

nebýt dost zbabělý mlčet o nejvyšší

původnici matečné enthuziastky

nebo právě že bych pylem sám byl ?

uvislým kartelem té chromé dehtové

strouhy blyštivých jatek

staré staleté blizny

 

Jejíž hroť mohly líbat perutě vnad

a on scházet z cesty

aby na něj ona sama

zapomenula v tichém soužení

 

Neb v prvním spatření

ona velká síla

jejíž lůno nelze obejmout

ani pokořit

objímala tváře

před ní se všichni sklánění

a líbají její stoupající chodidla

a šíji svorně přejemnou

tolikrát slepou tolikrát zkrvavenou

bez zářivosti blízké důvěry naděje

bez odchodu který by za něco stál

bez vášně k milostné velikosti

bez proudů jejímiž oči chytají jas

 

Tam protéká smutek mnoha dětí

i nezřízeného pití dospělých

neb sám jsem zastřený

pokrytý popelem a rozmazán

na momentce lůna smrtelných

Ale Vím že tam někde trylkuješ

chomáčku z uragánu pytlíčků

nemám se před vámi kam schovat

ponožky zítřka už mne už nudí

abych je vyslal někam za přítomnost

na dlouhou pouť po horizontále pokoje

 

není se čemu smát okolo terče

protože se vymlouváš že musíš

snít o mne či o něčem

co toužíš  vlastnit

 

a já ti to mám dopřát

sám příliš sobecký

ach až příliš majitel ulit moře

a kójí širého posloupného nebe

 

Než abych se odsunul od židle

toho co vnímáš jako zem

krásnou a panenskou

tvořenou naším rozchodem

 

zdánlivým odletem útěků

který je poryvem deště

nad lučinou všech zahrad

jako by jsi nikdy nebyla

 

i já tě neviděl za mými zády

jako bych nedokázal znovu obejmout

někoho na kom mi záleželo asi nejvíc

a mřel bych pro jedinou noc v roce

pustit se do té lóže

kterou mám tolik rád

kterou mám tolik rád

abych ti mohl uvařit věky

a vykastrovat hlubinný čas

zpečetit jej na druhou

a vklínit mezi něj sebe

utíkající navíc někam sem

do nesrovnalé vzpomínky živých

ukovaných slov tvé básně noci

 

alespoň jednou překonat žal

tu strašnou popínavou lenost

tu marnou vlastnost která souží

do konce rána od půlnoci

aby tě vyslala do života

a vysála z tebe to co

za energii vydává se

a přitom trvá v nejtužší zimě

jako hrozba zvuků z ulice

které tě milovat nemohou

neboť neznají tvé hlubiny

 

přiznej si přízraku

není o čem žít

jen štěkat

a pálit na poplach

a doufat že strefíš

šálek v davu který odrazí

zprávu a neudusí dotlumená

 otěže bytí spřízněných

 

přiznej si fantomová střelo

nevěděla jsi jak v nás žít

a nyní se rdousíš ven

za mezní klíčivý sen

který tě překonal

než jsi ji poznal

než jsi poznal sebe

nebo někoho

kdo za tebe vydává se

po nocích tváře poznává

na laně začátků s hrdel

hrdých jen perlou zmučenou

 

I ta vločka pod nádhernou lavičkou

je neutichající běžící třepající  nudou bezdomovce

který nepočítá pohlednice vteřin a lodice času

neboť jeho vteřina  je skvělá a krásná

bezútěšná a zlomená

ale nestřídmá a opilá

a nepůjde ti na pěst

kterou  blíže nepoznáš

víš že skrývá leccos

budoucí biotop levitace

serenádu telepatií

i škrabošku poutě jedné

sluneční výhně

vyprahlých dutin rtů popraskaných

smáčených vyražených vyhřezlých

nadějí strouhy i strupem klidu

skrývajícího dokonce i tebe

protože se nechceš znát

nechceš se vidět v zrcadle

bez bestií charakteru

které zahynuly v expanzi

neznámé délky záření vesmíru

pokleslých a neutrálních

jako akvadukty kvintesencí

realizovaných životů

minulého zášlehu

penetrujících senzorií

šípu nějaké umrlé lži

kterou netřeba zabít

neboť je jablkem iluzí nezničitelna

a nač zabíjet Viléma Tella

když tě vítá tvá drahá

snící poletující věštící

vnitřní pohádka škol prostoru

o kterém se dosud nemluvila

leda v provazu představ

těch několika mála nadaných

kteří šetří čas

na klima

uvržené do klíčů

visících z orloje orlů

dvou souběžných letů

ve kterých zaniká i to

že lesy chmur a vísek

jsou tam na dně

plné bolesti

a stíhaček falangy vos

příštích válek o skutečnost staletí

která nehne brvou pro změnu

ani pro krátkozraké revoluce

měnící nás na rtěnky strojů

a pračky z fonémů slepého slona

který se zastavil jako

kosmický intelekt

před zkouškou do státní zprávy

utržené z ředidla systému

 

a smítko smutných očí  kopců

a babiček šátků ze Sadů

které nelahodí

postojům v učebnicích

 

A palce střevíčků cucajících stříbrnou noc

vydechovanou aurou nekončícího deště

a té tíhy běhu na letiště tvé sochy z úzkostí

které se

ani nekryjí

ani neplahočí

pouze se ochočují zaniknutím

v peřejích hálkující lulky krve šoků

střetnutých v pelerínce dávivého kouře

měkkého jako karamel na jazyku

který jsi políbil abys zjistil

že mnoho západů slunce

rozpustí meloun tvých vnitřních třtin

které jsou třtinou záchrany

a střípkem po kterém prahneš

jak jej měníš na smích kamínků

na vrcholu sdíleného času modlitby

památné jako vůně refrému

všech těch které miluješ

neboť vrstva másla se již roztekla

a dlaně hedvábných hávů

daly ti vděčnost

a ukázali místa o kterých jsi nesnila

v čase toliko vzácném

jako surovina mandlí

v trezoru pece srdce

rozvařené k tuším ceremonií

 

ale ona rozhodnutí bezprostřední touhy po návratu

jsou sama o sobě špatná

a smysl ti nepovím

protože jsi jejich smyslem

a můžeš sloužit za zlý příklad

jako láskou k nedůvěře spoutané lidstvo

kouřící do svého zrcadla

jen pro radost samotných zastření

 

Však lidé nezavrženíhodní

lidé pracující a běžní

stále žijící

těch oslavuji šálkem životního capuccina

osudového svou příhrou

přeslazené skleněné hry písku

nového kina vánků kdy rozlil jsi Strach

prudce do tváří zářících Láskou

pomáhajících nezhasínajících

explodujících jako ta

vnitřní Edisonova žárovka

a Kerouackova rachejtle

které nebylo pomocí

ovšem životu nelze pomoci

jde o to jak žížnivě vdechnout jeho

nejposlednější plíšky ze dne

bříšků horlivosti spěchající blíž

s větším stiskem rizik vzkříšených

kapek kanoucích z toho co milujeme

abychom si uměli pomoct bez poct

pomoct tomu čím jsi nás poklonou udělal

pomoct tomu co tvoří mysterium zítřka

pomoct tomu co leží vedle nás bez účasti

a my to nedokážeme zvednout

vyjevujeme jen odstín na břeh polovic

kvůli tíze výčitek ze čtyřlísků

které nikdy nenecházíš

protože tvůj osud je dán

jako smahý jehlan

pravý hranostaj čtyřbokého prince

a pětilístek výlučné historie tmy

kterou jsi nechal na cestě ke světlům

jakéhosi marně ztraceného světa

zdánlivostí levé ruky

vyslaných poslem misií

nad soumračným mramorem

hledané budoucnosti korábů

tvé Lásky

večně

nevyzpytatelné

cestami

nesmírných

vzdáleností

kapek v zrníčcích

jádérek živé soli Hvězd

 

tekutých jako časů hvozd zlata

ustlitého na vosku démantů píšťal

kterými zaříkal jsi vysoký chrám věží

a jeho tisíce blikajících světélek

rajských vábniček majáků

velebených jen vzdechem

nad dlouhou posedlostí

čarodějné hůlky azurů

uslyšených bdící kryptou

květenství aurou vyšlehlých

v jediném okamžiku

 nesmrtelné písně

Je to jen jedno znamení

Dnes už patříš výšce

kde ji můžeš spatřit

ale neschopen dohlédnout

skrývá ji

neznámá tvář

v jednom pokoji

půlí se vedví

vyjevivše líc

na zbrani zmatené krucifixem

dřívkem vneseným na dvůrka kůrek

lůna které mi bylo domovem

neboť pouť mistrů

královsky tě obešla

&

je už jen na Tobě

aby jsi ji zachránil

před strastí

trvání

která

sokem

je ložiškem lidství

 navždy dovršena

vrásnivým jitrem sršena

v tvých štířích naukách

o snech

učících nás

 jak

Básníkovi oči rádi smíme pít

Před rozedněním růstu je nechat jít

Odezněním v člunku slůvek žít

Ponechat

mírně vykročit

zvířit dech

&

ZŘÍT