Japonka s harfou

Seděla Japonka u zlaté harfy
a cosi jí šeptala do strun
Snad jí dirigent odpustil
ty krásné odlesky Orientu
v její tiché hře.

A lapila mne svou něžnohrou
Vždyť slyšel jsem tam neustále
vlny Tichého oceánu
To když zahrála Debussyho
a já se nesměle položil do snu.

Hrála Japonka na zlatou harfu
a kolébala mne v houpačce času
V šat věčnosti se sama oděla
zahalena do nejasné mlhy
a já jí to všechno uvěřil.

Její hnědé oči vezla bárka s čajem
a rty tiše ševelily po vlnách
To všechno na vlastní uši slyšel jsem
když mi v prázdném sále
Japonka hrála na zlatou harfu...