Po tobě muži touží

Anotace: Od pasu se klene výše pokladnice ženy v stín...

Po tobě muži touží,

toužili a budou zas,

dokud sebe nepohrouží

do tebe jak Mořský ďas!

 

Prahnou po tvém těle,

chtějí tě líbat, chtějí tě mít;

prahnou po něm směle,

chtějí tě svlíkat a tebou žít!

 

– Nemají srdce tvé z setiny!

Přinesl někdo z nich květiny?

Poklonu nesloží, lichotky mrhají,

pouze ti divoce

kalhotky strhají!

 

Řeknu to, co říct jsem chtěl

již před dlouhými časy

tak, aby to každý zřel,

nejlépe mužů masy!

*

Od pasu se klene výše

pokladnice ženy v stín,

mučivě to tvarem spíše

vyniká pro drobný klín.

I

Tvář mláděte podoba,

když v nevěrnosti mizí

– nenajde se obdoba,

jež krade oči cizí!

 

Kdo jí srdce svoje dá,

v marnosti pak uvadá.

Ona žije teď a tady,

beze strachu zítřka vady!

II

Tvář mláděte podoba,

proud ve zlatý vlas,

nenajde se obdoba

uslyšet její hlas!

 

Láká tóny proseb,

až opomenu hrozeb,

co v duši má a zasténám:

já nebráním těm sirénám!

III

Tvář mláděte podoba,

a povím vám ještě,

kde lící vězí obdoba,

se dovím z kapek deště.

 

Stečou brázdou krásy,

kde naleznou spásy,

pak smáčí kůži ze skla,

kde slza se leskla.

IV

Odpusťte to zvláštní slovo,

které vtip než vážnost vzdouvá,

avšak čelist půvab zvířete,

co vy v přírodě najdete,

němý úžas budí ve mně

– prapodivná tvarů země!

 

Zde spočine polibek

za hukotu kobylek,

u louky širé, daleké

a touhy lidské pravěké.

 

Klesnu nízko

– již jsem nízko

kobylkám i pravěku,

zírám na ně,

vstříc té vnadě,

nevšímaje povyku:

– pružné nohy zemi hladí,

tíhu krásy nosí,

závidí je všichni mladí,

v duchu o ně prosí!

 

A já zajdu ještě dál

 – za hranice moří,

nebudu stát opodál,

než mi šance shoří!

 

Přece v skrytu lidských duší

i malé dítě tuší,

že vězí kousek přírody

– té neskutečné svobody!

 

Znásilňován sny

a unášen dny

padám střemhlav k obloze

v láskyplné poloze.

*

Říkáte si, co to píše?

Není on ti muži spíše,

co lichotkami mrhají

a kalhotky jí strhají?

 

No, romantika bídná věc.

Skutečnost vypadá přec

o dost jinak nežli básně

– obtížně a přece krásně!

 

Já neumím psát,

a přece si chci hrát

se slovy i ženami

a nahými pannami!