Osamotě na louce

Proč je pro mne ona báseň hezká, a Tobě se líbit nemusí?

 

Snad kvůli vánku, 

co nečechral Ti vlasy,

písničce kosů a jiných ptáků, 

jenž jsi neslyšel,

fialce, 

kterou sis za uchem nedonesl domů, 

paprskům Slunce, 

jenž, 

nehladily Tvou tvář,

berušce, 

co nevzlétla z Tvé dlaně,

šimrání trávy, 

jenž jsi oželel,

prázdné louky, 

kde ses nezastavil,

výhledu, 

jemuž unikly Tvé oči,

modrému nebi, 

které nespatřil jsi též,

něčemu, 

co jsi nezažil,

a kdybys tvrdil,

že ano,

byla by to lež.

Motýlí křídla nemihla se ve Tvém zorném poli,

vítr nezavál Ti do uší,

neseděl jsi tam, 

na trávě a na Slunci, 

docela sám. 

Nevíš, jaké to bylo, 

co jsem cítila,

důkazem, 

nechť je má báseň, 

teď už vlastně Tvá,

a tak jestli chceš představ si to, 

na chvíli zavři oči

a sni o tom, 

že tam jsi.