Kouzlo lásky

Kouzlo lásky

Na kraji rámu zrcadla modrého nebe

zastavil jednoho dne tulák vítr

a zeptal se vln a sám sebe.

Proč to moře je tak slané?

Pálí to, bolí to, když mé tělo a duše v něm plave.

Vlny zašeptaly tichounce větru odpověď svou:

To naší dceře mořské víle

slané slzy samoty a nadějí

až do moře kanou.

Jaké kouzlo, zázrak, přání učinit, splnit mám,

ptá se tulák vítr vln a sám sebe

by ona navždy zastavila proud slaných slz

v úsměv oděla sebe?

Jaká byla odpověď vln a modrého nebe?

Nechceš-li větrě tuláku tulákem být,

a už plavat v příliš slaném moři,

obejmi ji, srdce své jí dej,

ona pak s tebou na hřbetě pegasů,

ve vírech lásky, zastaví slzy,

zahodí smutek i vrásky.

Vítr se zvedl a s vřelou písní svou

našel a objal dívku nešťastnou.

Tu náhle zaburácel hrom

a slunce se usmálo z peřin nebe,

usmál se vítr s dívkou v objetí,

společně procitlí láskou vykřikli:

jsem šťastný,

jsem šťastná,

moře života již není tak slané,

konečně dýchám, žiju,

stávám se člověkem,

protože miluji tebe.