Bílá panna

Dva milenci na břehu leží

Vánek z moře je ovívá

Panna bílá z moře k nim kráčí

Ruce k nim vzpíná a oblohou je objímá

Zahalí hvězdným třpytem

Pohladí vánkem z rukou svých

Ochladí měsíčním svitem

A duše jejich odhalí

Duše kde láska hoří

Kde jeden pro druhého jsou

Kam nikomu nedovolí

Prodrat se s láskou falešnou

Neb jejich čistá je a plná dojmů

Čas nadešel a oni odchází

Za třpytu měsíce, jenž je doprovází

Na cestě zpátky domů.

A panna bílá

jak záře z měsíce se usmívá…