Napospas

Stále se držím myšlenky, 

že před tebou, jednoho dne, 

zakopnu nebo upadnu, 

nebo do tebe dokonce vrazím,

náhodou, omylem, nechtěně, 

a nebude existovat možnost, 

že bychom se potom vyhli, 

i tomu nejmenšímu kontaktu, 

střetnutí očima, pár slovům. 

Začínám se ale trochu bát, 

na jednu stranu doufám, 

že se to přihodí, na stranu druhou, 

že se to nikdy nestane. 

Zase jednou vůbec nevím, 

co vlastně ten člověk ve mně chce. 

Třeba nakonec upadnu schválně, 

a ty se zvedneš a necháš mě, 

jako už jednou předtím, 

posbírat se zpátky dohromady, 

napospas mému osudu, 

který kdysi v mých snech býval náš.