Lomnická panna

Tvé vlasy tmavé, jak večerní lesy,
do nichž slunce padá, až zmizí kdesi
rozbíhají se zpod pestrých čelenek,
jak dlouhé tunely kořenů do všech stran
po včerejším flámu v čase bolavých rán
jen trochu vína zbylo na dně sklenek

V městečku nad Popelkou,
žije dívka s postavou nevelkou,
když se probouzíš v ranním oparu
jako nikdy nekončící pohádka,
ach Liduško, tuze jsi sladká,
jak posyp na lomnickém sucharu

Jako čerstvý sníh na Hromnice napadlý
je tvá pleť odrážená benátskými zrcadly
a ve vlasech se ti čelenka bělá,
jak v louce pampeliškové chmýří,
jež po odkvětu ve větru víří
jako ta chudobka,jež zbledla zcela