Zjevení

Skrze zavřená víčka, slyším hlas krve,

usiluji o tebe, pronikajíc do dálky,

do karmínového západu slunce.

Snažím se natáhnout ruku, říct slovo...

Ale ty, sladce se usmívajíc, zase se vytrácíš.

 

Zůstává jen ozvěna věty, hozené na mě,

a letmý tah zapomenutého písma,

které mi slunce rozpouští mezi prsty,

Jsem jen poutník bez dechu.

 

Bez znalosti času, bez vidění vzdáleností,

procházím se všemi světy, uchvácen kouzlem,

ve kterém se skrývá úžasná něha

a nádherná bezhříšnost.

 

Možná jsem si vymyslel éterické stvoření,

rezignovaně upadl do krásného zajetí,

když v mlžném oparu jsem zahlédl tvou siluetu,

a stal se posedlý tvým zjevením...

 

Vůbec ničeho nelituji,

věřím v tuto zvláštní lásku.

Poznal jsem radosti i strasti hledání tě,

v slepé naději na pomíjivé schůzky...

 

Skrze zavřená víčka, slyšet hlas krve,

usiluji o tebe, pronikajíc do dálky,

do karmínového západu slunce,

abych se na chvíli podíval do tvého okna,

Mé krásné, vytoužené zjevení.

 

 Foto: Nina_Sinitskaya (PL)