Za zrcadlem..

Tam.. za zrcadlem, není nic..
Já kdysi se tam díval s baterkou..
Prach a špína a nic víc..
Žádná říše divů s malou Alenkou..

Žádný jiný, lepší svět,
co nezná temné stíny..
odkud bys už nechtěl zpět,
jen sem tam pavučiny..

Žádní skřítci, ani víly,
žádné zvláštní postavičky..
žádné pohádky, můj milý,
za zrcadlem od babičky..

Za zrcadlem starým sto let,
s rámem, plným malých dírek..
"Musí skutečnost tak bolet?"
ptá se před ním starý snílek..

Utápí se v duši zvadlé..
v tváři slzy, v ruce sklenku..
"Proč není místa za zrcadlem,
pro mne, ani pro Alenku?"

Však v odpověď tu na něj hledí,
tvář zsinalá.. šedivá..
Tak zády k němu tam teď sedí,
sám.. a už se nedívá..

Vrací se do dávných časů..
a vše je najednou tak svěží..
a pod klenbou bílých vlasů,
podzim teď do léta běží..

Sedí tam a příběh píše,
ten stařičký poeta..
a náhle.. krásná divů říše,
za zrcadlem rozkvétá..

Barevná a plná kouzel,
bez pavouků.. bez prachu..
Jen blázen by se vstoupit vzpouzel,
do života bez strachu..

Bez strachu a beznaděje..
kde nic už nervy nepotrhá..
Tak nechte jej tam, ať se směje,
dokud kohout nekokrhá..