Dívenka z bronzu

Když do bronzu tvých vlasů slunce zvoní
a v noci měsíc kreslí do tváře pihy hvězd,
jež do tmy září v hřívách zkrocených koní
co spí v horských ohradách podél cest

Vidím, jak noříš hrnek do Rábenky,
abys nabrala čirou vodu z potoka
v němž zrcadlí se tvář Magdalénky
s kterou hned padli jsme si do oka

Mám srdce křehké, jak puklé vázy
v nichž voní růže z Maxovských luk
na každém květu jsou milé vzkazy,
jež pro Tebe psal neznámý kluk

V horkém létě otevírám okénka,
ať ranní paprsky překročí můj práh
ještě dřív, než vstoupí Madlenka
s níž pln lásky začnu nový vztah