Z křesla

Snažím se zapomenout
každý záchvěv smutku,
pocit, volající po izolaci,
abychom mohli,
pořád začínat od nuly,
alespoň dokud jsem víla,
mohu i nadále kouzlit,
ty přece miluješ zázraky,
nebo se snad pletu,
zapomněla jsem v procesu?
Jen neříkej že zase klesám,
jako drobné kapičky,
vymrštěné ze špičky vesel,
zatímco si z ramen,
smýváš moji vůni,
ta tvá se vytrácí z polibků,
které jsi mi dal na čelo,
pomalinku, stále jsem tvá,
zahrabal ses do peřin,
já si sednu do křesla,
nečekáš, když můžeš jít spát,
jen to chci dopsat...