kresba anemónových motýlích iluzí

Ó div, že plápolám – a nejsem popelem,
když v podvečeru v sálajícím klidu
tvá šíje kloní světlo pod svým čelem
a v zlatě trvá, nežli spadne v bídu;
v ten čas se skvíš mi víc než v ranním vánku,
v němž dřív než jméno vzešla z vůně stopa;
a každý stín, jenž sklouzne po tvém spánku,
mne slíbí víc, než může vyjádřit tropa.

Ó, kdybych v hloubce srdce svíral zřítelnice,
jež rosí z tvých řas ranního jitřence,
v svitku dne by mi rozkvetla jak vinice,
jež v kořeni se vlní jak list v svitu plamence;

Snad – kdybys věděla – ten záchvěv v kosti -
má chuť jak hrušeň v květu – přitom padlá;
jsi okamžik, jenž v dešti zhlédne mosty
a věří v pevnost, třebaže už zchladla;
v tvém gestu – v nádechu – je zvrat a smíření,
jak v listu, jenž se vrací stromu zpátky;
mé nitro přeskupeno v rozptýlení –
že i z křemene vyvstanou zelené drátky.

A přesto, – ne – jsem střízliv víc než dříve -
to jaro není slabost - to je řád;
tvé „možná“ klíčí v místech divě,
kde jiní sbírají jen stíny ze zahrad.

Kéž jednou skloníš pohled v tůni šera –
a neuvidíš vlasy, rty ni šíji –
jen záchvěv smyslu, jenž se nerozstřelá,
když v tobě vzkvétá, co jiní přehlíží.
A potom nechť — ať každá vteřina je
jen výdechem, jenž nemohu již zvrátit;
tvé kroky v mně jak mech na kameni zraje
a místo zní, kde nedá se již ztratit.

Ó, kéž bys v mém úsměvu, jenž vzplane tiše,
i v mlčení četla, co ve mně plane,
že v každém vzdechu, jenž mi spánek píše,
se jméno tvé vřezává v úpon mé dlaně;
Ó, kéž bys v svém odrazu spatřila, co já,
když tvůj úsměv v prachu jitra procitá,
že víc než hvězdy, víc než den a ráj
jsi v hloubi, co ve mně prosvítá.

A proto mlčím — neboť v slovech není
to, co chci dát — to, čím tě v srdci mám;
snad kdybys zřela — v jednom odlesku v čtení —
můj vděk, že tebou žiju, dýchám, znám…
Pak snad bys pochopila v tiché větě,
co nelze říct – jen nechat z tváře plynout:
že miluji tě — víc než v tomto světě
lze vyslovit, a přece nepominout.