Přece ti nebudu říkat,
že mi na prašivé sedačce
náhradní dopravy puklo srdce,
tvařme se jako by
to byl jen nepodstatný fakt,
zádumčivost mého pláče
ztratila se v krku,
nepustila jsem ji do hlasivek,
slzy se jen odrazily
ve skle autobusu,
proč je za tebou tak daleko...
Tvůj smích skryly
zlastisté pole sklizeného obilí
a zeleně se skvoucí lesy,
kolik hodin ještě zbývá,
než zatáhneš za ruční brzdu
na naší příjezdové cestě,
a budeš zase doma?
..."přece ti nebudu říkat, že..."
už do toho začátku se smutek opřel
to puklý srdce tady bolí tak, že i přes monitor...
tak silná emoce...
tvý díla jsou fakt živý
a tady v tomhle je rána, co se těžko hojí**
03.08.2025 15:34:29 | cappuccinogirl