Pro Ztracené Touhy Přítomných Radostí

Čekám na poslední padající hvězdu
až vytvoří světelnou brázdu
přes celé to široké nebe.

A vznáším nebi přání a sny,
které bych chtěl, aby se zdály
a po ránu se staly.

A krvácející měsíc
recituje ze svých sbírek,
když stud dosedá na zátylek.

Chmel se obtáčí kolem větví
podél pryskyřicových cest,
po kterých se nechám vést.

Já v dlaních svírám
luční kvítí sbírám
pro ztracené touhy.

Pro lehké vodoměrky
mezi lístky, s nimiž tančí vlnky,
na spálené hladině.

V sedě vedle sametových sítí
s červenými drahokamy,
jsme utkáni z nití bytí.

Máš kaustiky na tváři,
na zádech krůpěje.
A čas se nám směje.