Vashta Nerada

Vashta Nerada

Je ticho v knihovně,
tak to má být,
přesto však větší, než
mohli jsme chtít.

Zachráněni? Uvězněni?
Mezi virtuální stěny…
Kdo vlastně jsme my?
Jen podivné sny?

Čtyři tisíce dvacet dva zachráněných,
knihovna cos v knihách tají,
zůstaly sochy s tvářemi živých lidí,
a stíny zde ožívají.

Zachráněni! Uvězněni?
Mezi virtuální stěny…
Jen podivné sny,
tohle, že jsme my?

„Hej, kdo zhasnul světla?“
„… Doktore! Měli bychom jít…“
Zapomeň na knihovnu,
dopřej zkroušené duši klid!

Zachráněni? Uvězněni!
Mezi virtuální stěny…
Nevíme vůbec, kdo jsme my;
zdáme se, máme divné sny.

Jedna bytost za čtyři tisíce,
jenže Doktor vždy přežívá.
Z lásky život ztrácí, zachraňuje,
když tajemství s ní umírá.

Ne zachráněni, uvězněni!
Hroutí se virtuální stěny!
Na sto dětí stejných tváří
A obloha rudě září…

…Počítej stíny…