Anotace: Někdy se tak cítím...
Jsem jak sto tun vážící těžký menhir
vztyčený v krajině zapomnění
vrostlý svými kořeny do hloubi duše
čnící k obloze svým oblým vrcholem dávno zapomenuté rozkoše
s vyrytými jmény lásek dávno minulými.
Stále čekající-omýván slzami deště-na Tebe.
Tak přijď, přijď, prosím.
Mlčím do ticha.
No, co s tebou, teď nevím, jestli máš problém se sexem, láskou nebo gramatikou. Líbí se mi básnička, u mě boduje, ale až po opravě, dřív to nepůjde, tak se snaž!
18.11.2008 21:46:00 | Jaromila
Velmi pocitová, smutná... uvidíš, že se objeví někdo, kdo bude hledat ten kámen lásek, víš, kdo se bude cítit sám a bude si chtít přečíst třebas ta jména lásek, ač zklamných a dávno rozdělených... ale třebas to bude někdo, kdo to bude chtět pochopit...
17.11.2008 18:34:00 | NikitaNikaT.
No .nevím obsahově dost infantilní,pokud je to celé myšleno vážně a není to vlastně báseň ale další z osobních výlevů zoufalosti tak napíš něco neosobního, je to zajímavější a neovlivní tě tvoje momentální pocity.
16.11.2008 23:07:00 | Elisha