Lolita

Ukryta v dotyku
na konci malíčku,
broukám si dokola ohranou písničku.
Pochmurné nebe
jak říkanka v A-mollu;
pastelkou slovíčka vyryta do stolu.
O lásce? O právu?
O sáčcích na trávu,
papírech na hlavu
svázaných rukávů.

O dešťových kapkách, co ztratily občanku,
dřevěných korálcích, ztracených z náramku.
Posměšky duze, co sprala si halenku,
zrcadlu-
-marnivě sleduje Alenku.

A sama schovaná
v páře a svlečená
drtím si prstíčky ohnutá ramena.
Ve věčném sevření,
čekajíc na středu,
stávám se královnou vzrušených pohledů.

Jak tuším, co přijde, a nechci se už vracet
do písně - vražedných tónů dvaadvacet.
Raději určuji citům jejich cenu,
když váhavě podléhám lásce k Tvému jménu.

To splynuly světy a sedly si za víčka.
Ve tmě
je ze mě
zas malinká holčička.
A zacpu si uši, vždy, když začneš vzdychat.
Rozkoší, vášní-
-skrz stud nemůžu dýchat.

Chytám ty chvíle, ne, kam se život žene?
A přesto mi všecičko přijde přirozené.
Rozpadlá šňůrka a kraječka z korzetu...
prsty ti hlavu i kolena popletu.

Dojemná chvilka, tvé otisky dlaní
Mě střídavě ničí a následně chrání.
Šílím a třesu se, navzdory potu-
- připíjím z tebe na nahotu!
V horečce rosa se do vlasů schová,
stejně má příchuť jahodová.
Tvá kůže se na mé pomalu rozpouští,
ruce-pár stopařů bloudících po poušti.

STOP!
Zalknu se slovy, křik nesvědčí tichu!
Ten pohled samotný přetrhl mi míchu.
A potom mě zamrazí.
Rychleji než může
raší mi po těle zvláštní husí kůže.

Prý je to v pořádku,
dokud jsem mladá.
V úsvitu sleduji
cizí nahá záda.
Nebe-už krvácí!
Někdo se obrací-
-vzpomínám na večer uplynulý.
Proč mám strach?! Umírám?
Chvěji se, nedívám...


Pak voňavé paže mě obejmuly.