Paní Paranója

Plácám se v tom, můj milý
vydrž tu prosím ještě chvíli,
chvíli s depkama své milé
odejdi, vypadni, teď je ta chvíle!

Zůstaň tu chvíli, moje potěšení,
stáhni si kalhoty, zbav mě utrpení,
nechci tě vidět, zmiz, ty můj milý,
někdy jsi nezvykle živý a čilý.

Lebka se roztaví v olovu pojmů,
už nás žít nebaví z těch cizích dojmů,
dojímám mládence i staré muže,
sliny na halence, do krve kůže...

Proč jen jsem chtěla být zrcadlem pro jiné?
Co je to za přání, jak bylo nevinné.
Poskytnout tělo, ukázat, co zmůže,
vyzkoušet si jaké to je být mužem.