Na plese v jiném století

Sotva jsem oči otevřel
nového dne úsvit zřel,
zmocnil se mě ukrutný chtíč
udeřil mě, zranil - jako bič.

Co činit s palčivou touhou?
Nejsem si pánem ani slouhou.
Jsem zoufalý, poklony četné skládám,
doufám, že získam srdce jedné madam.

Co na parketu v skvostných róbách,
dávaly na odiv své prsy v dobách,
kdy odcházel jsem v noční hvozdy,
ze světského života - jednou provždy.

Chtěl jsem se zahubit pistolí
v křoví milovali se k mé nevoli,
chtěl jsem si balvan na krk vázat
a teatrálně ženám rozhořčení vzkázat.

Žel, zaklínění lidé byli také na pramici,
ženy vnadné, prsaté i důstojníci růžolící,
tak ani zde jsem nemohl vykonat svůj čin,
nehybně poslouchal jsem nářek hraběnčin.