Vodopád

 Léto horké, poledne,

 vánek lístek nezvedne.

 

Scházím z hory tmavým lesem,

jdu potokem, ať vím, kde jsem.

 

V lese dneska lépe je,

slyším hučet peřeje?

Voda pádí roklí stinnou,

vodopády pod Satinou.

 

Slyším z rokle ženské hlasy,

kouknu dolů, kdo tam asi.

Zpívá si tam jedna žena,

do sebe je pohroužena,

nevnímá nic kolem sebe,

nohou brázdí odraz nebe.

 

Do culíku váže vlasy,

smýt chce asi letní prach,

už mě ale vidí asi,

tváře zbarvil lehký nach.

 

Do očí mi pohlédne,

rukou hladí vlčáka,

pěkné přeje poledne,

dolů mě to neláká.

 

V duchu nadal jsem si volů,

bonton platí taky venku,

„Martin jsem já, běžím dolů,“

tak jsem poznal dívku Lenku.

 

Pojď se zchladit, neměj strach,

do vody mě zvala žena,

na tváři má opět nach,

byla, hádám, roztoužená!

 

Odložila svoje šaty,

Divala se na mě „A ty?“

Podává mi svoji ruku,

podal bych též mít záruku,

že dostanu ji taky zpátky,

aniž bude prst ten krátký!

Vlčák mordu ostře krčí,

k tomu ještě temně vrčí.

 

Podrbe jej na čumáku, keksík k tomu dostane.

„Ticho Brito! Martin tady zůstane!“

 

Poznali se náhodou,

zvečera pod vodopádem,

ledovou se chladí vodou,

událostí letí spádem.

 

Do očí se dívá zpříma,

v jeden proud se kapky spojí,

řeka teče loukou klína,

touha Tvoje s touhou mojí.

 

Ze rtů splynul tichý sten,

prvním z mnoha byl on jen,

hlasitější každý příští,

přehlušujíc vodu v tříšti.

 

Houpali se v rytmu moře,

z hory vrací ozvěna,

vykřičené její hoře,

nach vystřídá ruměná:-)