Ponocná rána

Horká a dusná noc,

teď mizí v dáli,

celou tu dlouhou noc,

promilovali.

 

A slunce vychází,

ráno je chladné,

ještě jsou nazí,

však rosa padne.

 

Schoulená na klíně,

za chladného jitra,

protáhne se líně,

„A to už je zítra?“

 

Hle ten větřík opar zvedá,

dívka v mlze něco hledá,

cáry husté ji to hatí,

paprsky to vůkol zlatí.

 

Už asi to nalezla,

rozkročena široce,

na něho si vylezla,

rajtuje s ním divoce.

 

Ňadra plná,

boky ženy,

velká vlna,

plná pěny,

zpívajíc peřeje

příboj pěnu rozleje.

 

Jazykem tím nezbedným,

zabloudila v trase,

šeptala pak buď jen mým,

tam a nazpět zase.

 

Pohlédl ji do očí,

na vteřinu pouhou,

aby zalil úbočí,

horkou svojí touhou.

 

Špičkou svého jazyka,

nesměle se dotýká,

tvrdého zas jeho údu,

šeptala „Už taky budu“.

 

Slízala ty kapky rosy,

on už zase hlavu zvedá,

spát mu dívka mladá nedá,

pojď zas ke mně! Teskně prosí.

 

Sténání se tóny linou,

v g–moll s ním si zahraje,

potom letí tou krajinou,

hořko sladké šalmaje.