Výšiny

Vzpomínáš?

 

Rozprostřel jsem tě jako širou pláň,

něžně jsem líbal úpatí rtů,

hladil tě po stehnech a vybíral daň

osamocených dnů.

 

Omámen rozkoší jsem tě směroval k vrcholu,

uchvácen jsem sledoval stoupat hruď,

začala ses vzpírat osudu

a já jen přihlížel - Bože, suď…

 

Lapalas těžce po dechu

a já se nezmohl na jinou odpověď.

Klín vlhký jako ranní rosa

se měkce opíral o pevnou zeď.

 

Hledělas na mě se slepou důvěrou,

přesto však prosila o pomoc.

Tvé nářky mi byly odměnou

a jejich ozvěna okřikla noc.

 

Rozlité ticho přehlušily polibky,

s citem jsem hladil křivky tvého těla,

vzýval tě do své náruče,

kde ses stále celá chvěla.