Valčík jara

Zima konce svého patří,

vzduch opojně jarem voní,

cudně dívka oči kloní,

„Alespoň ten závěs zastři!“

Tričko stáhla přes hlavu,

vzkaz na její horká záda,

prstem píšu „Máš mě ráda?“

„Nádhernou máš postavu!“

Otočí se ke mně čelem,

cítím její pevné hroty,

rozeznělé lásek noty,

záchvěv letmý prolít tělem.

Valčík dvou těl ve stínu,

světlo lampy maluje,

až v napětí graduje,

přecházejíc v latinu.

Oddychuje uvolněně,

hledí oknem do kraje,

part notový zahraje,

nocí zase roztouženě.

Jarní vzduch mě ze sna budí,

rozespalý, nohy studí,

dveře bouchly v průvanu,

v pokoji sám zůstanu …

Protřu oči, v mobilu zpráva,

do krámu jdu pro loupáky,

bodla by nám horká káva.

Miluji Tě navždy!  -  Taky?