...Koně...

.
Toulám se
potemnělými místy
strachu,
kde se křik dětí
schovává za oponu
noci.
.
Zase vidím ty koně,
řehtají se dřevěnými ústy.
Dokola, dokola a dokola!
.
Pěna usychá v prachu
a páry černých očí
mi ji připomenou.
.
Holku,
která z jednoho
takového spadla
a odřela si kolena.
.
Zmalovaná žena
ze střelnice
na ni přísně hleděla,
a odvedla ji
k papírovým růžím,
kterým právě
dorůstaly trny.
.
Nehledala její mámu,
plakala pro kolotoč,
který jsem jim podpálila
nedopalkem citů.
Naschvál!

................

Půlnoční zvony odbíjí,
svolávají nás ke mši.
Klauni tomu říkají umění,
lidská jatka.
.
Tak se vroucně modlím,
když mi naznačí
mrtvolnou pantomimou,
že ani mě
to bolet nebude.
.
A do svítání
vyřežou ze mě koně.
Plnokrevného.
Ať si ta lůza může
zase v klidu hrát.