Chvění

Neoblomná harfa
a její tón se chvěje,
jak osikový list...
Zase nějaký Jidáš zradil lid?

Kolem se šíří hlahol
bez naděje,
základy protiatomových bunkrů
se potají zimomřivě třesou.

Jen další z Viktorek u splavu
se nahlas tomu rozesměje.
Lidé jsou tak směšní...
Jen klidně hajej...

Charizmatický vodopád
bezútěšné nezahřeje,
ani vychladlé souchotináře
s modrými tvářemi.

Seismografy zlověstně mlčí,
jak se na slušné přístroje patří,
to já se klepu místo nich,
pro vás válka skončila, a já dál
bojuji sama se sebou.

A můj neochvějný klid,
zmizel a v tichém háji dlí,
a Lucifer se nepříčetně rozesměje...
Vždyť nikdo z nás se dávno nemodlí...