Monolog zkrachovaných snů

Je jedno
kam kroky jdou
a nohy nesou těla naše
neboť každý den
půlnoc odbíjí
aby z hrobů šedých mozků
vyvedla na svět duchy obrazů
malované
představou mládí naivního.

Každý obraz
s duší proměny
se mění v ranní mráz
který srdce zpomalí do minima tepů
aby v mysli tónem temných zvonů
zazněly melodií varovnou.

Poslední rozsypaná lžíce
černého kaviáru
vypíše noty družičkám
v zhaslé kapli
kde modlitby budou stejně marné
jako život doteď prožitý.

Ta chvíle říká
že čas již je
porazit duby které zbyly
v hloubkách pralesů myšlenek
nařezat fošny na rakev
a z kamenů černých vytesat
smějícího se
anděla smrti.