...Dáma...

za branou probořené zídky,
tou hradbou ukolébaného města,
dívá se dál očima lidí...

slepá dáma...

často si hrává s hřbitovními kvítky
na rozfoukanou schovávanou
stále pyká, nevyhrála...

i když ji lístek pohladil, pošimral
nikdy se neusmála...

ráda se hádá se smutečními věnci
o upřímnosti pozůstalých...

a žasne nad milenci,
kteří přes všechnu nevěru
truchlí nářkem opravdových manželů

a kdysi toužila být i hluchá
k srdci, které žalem? ...

i k tolikrát zneužité zpovědi
otázkou pro Hamleta

nebýt jen fotkou na náhrobku,
která je od slunce vrásčitá...

zůstat jen bez doteku věčnosti...

a ta bolavá tvář trochu víc pobledla,
do barvy holubic parafínového království

...déšť v noci prošlapal na pěšinách kaluže
a stopa času mi vymazat nemůže

vzpomínku

na zamyšlenou dámu
bez kamélií
..
.