Nad hlavou bouřka,
a hromy lítají,
ale lidé se neptají,
jak se vlastně mám,
a tak je proklínám.
Nad hlavou mraky,
a černo mám,
ale nikdo se neptá,
kam namířeno mám,
a mě to deptá.
nad hlavou splín,
a smutek nosím,
ale každý se usmívá,
jenže já tam musím,
a čas mi nezbývá.
Nad hlavou smrt,
a její tvář mi stojí,
ale nevidí ji duše žádné,
to mé srdce se bojí,
že umírat není snadné.
Deprese ve čtyřech slokách. Zase jednou pro změnu kompozičně vyvážená báseň, kterou u tebe nevídám až tak často, o to víc potěší... když si vzpomenu na všechno to tvoje urputné bránění se nějakým pravidlům v poezii. Dost dobré, dává to smysl a vystihuje náladu, které mělo být docíleno. Nebo aspoň já myslím, že to tak je (radši si počkej na názor nějakého odborníka:o)).
06.08.2007 11:54:00 | Gina Rocca