18.5.2007

Bylas mi kdy útěchou,
přístavem pokoje, klidu a míru?
Dotkla ses kdy s něhou
vlasů mé rozbouřené skráně?
V mě máš jen zrcadlo krásou
se tetelící tvých vazeb.
Tvá slova jsou hořká jak pelyněk,
jenž trpčí srdce každých,
kteréžs okouzlila.
Kdo ti dal tak chamtivé dlaně?
Berou a nic nazpátek,
jed jsi mi – a já ti…
…terčem černých nálad, myšlenek.
Kolik slz steklo a vzdechů vzplanulo?
K ničemu není mi trápit stesk
po blahých dnech…
a k ničemu již není říct ti:
„Miluji tě,“ ba: „Mám tě rád.“
Vše v prach obrátíš
a sebestředná tlama nic nevydá.
Jak bolestně může člověk trápit se
a rána v srdci, z něhož řine se
Láska… - k ničemu pro tě není.