:VŠICHNI BUDOU SPÁT:

Minulost
bez vrámovaných hodnot.

“Plyšáka nech doma,
nech ho spát.“
VŠICHNI BUDOU SPÁT
Probuzení
vždycky pláče. A kotě
dávno nemňouká.
Protože malé dětské dlaně
jej násilně tiskly
na dno potoka. Probuzení.

TICHO. Sebe destrukce
a v zrcadlech oči
bez zornic. MLČENÍ ZABÍJÍ.

Jenom na obloze
můžeš vidět, jen skrz mé oči,
všechna ta studená přání.
Všechny mé smyšlenky, strach
i naději. A pak zase
na konečcích paprsků,
beznaděj políbit:

je moje, už ne tak docela,
jen křivě z půlky.
Všechny mé stopy, jak prskavky
prskají chvíli, pak uhasnou.
A půjdou spát.

“Spi, jen spi…“