Domov

Černá brána dělí náš svět.
Andělé střeží svůj smutný hněv.
Procházím hřbitovem a slyším....
...zvuk piána tesknou píseň hrát.
Rozzářené tváře dětí na hrobech.
Mladou dívku plnou radosti ze života.
V jejich očích je tolik štěstí...
V našich jen velký smutek...

Je těžké stát nad hrobem!
Kde odpočívá kus našeho srdce!
Chtíc říct „Mám tě rád!“.
Věnovat druhému objetí.
Bohužel je na to pozdě.
A tak slzy zde padají k zemi.
Zapálené svíčky na důkaz
že jsme nezapomněli!

I když nepopsatelná bolest nás do těla tlačí.
Přece jen jsme tomu druhému blíž.
I když né natolik jak bychom chtěli.
Myslíme že dějí se hrozné věci!
Co hroznějšího však je?
Než matka plačící nad hrobem svého dítěte!
Když dívka v němosti dívá se na fotku svého přítele!

Vždy procházím s mírně sklopenou hlavou.
Začínám cítit smutek ale i radost.
Protože vím že tady jsem doma...