Jidášovo zrcadlo
Jidášovo zrcadlo
Den nebe spolykal
hladem nekonečným
neboť únava mu sílu dala
ke dravé žravosti.
Pod horou osudů
rozevřená zem
podobna mordě dne hladového
a ona se začala nořit
do bahen neklidných
jak čas zkvašených vzpomínek.
Poslední mech kolem těla mého
rozryje tisíc rypáků
černých kňourů
než utlučou je hvězdy bez nebe
které padnou
v místo hory zmizelé
aby rozptýlily její prach.
Jdu nožem zubatým
okrájet maso
z mozku svého
a nakrmím šelmy myšlenkou
o poslední večeři
po které jen jeden Pána nezradil
ač on byl proklet Pánem svým.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Včera jsem si cosi pročítala...
že každý, kdo mne potká, je mým andělem...
očišťuje ve mně, co zlé jsem nastřádala,
ten, kdo mi tvoří rány po těle... (a nejen po těle)
Možná i upozorní na to, co špatně dělám,
minula bych ho, neměl-li by svůj dar...
Učím se... pořád... zkouším i bolest vítat
a luštím šifry... nic víc v ní nehledám...
Díky za tvá slova!! :o*
26.08.2007 08:34:00 | Cecilka
Zajímavý je pohled do Jidášova zrcadla.
Vydařená báseň.Mnoho osvětlí takový pohled,na věc,podíváme -li se z jiného úhlu.Jestli jsem to dobře pochopila.
25.08.2007 21:52:00 | s.e.n
