Socha z kamene

Socha z kamene

Přála bych si být sochou.
Sochou z kamene.
Možná se ptáš, proč. Asi proto, že stojí v celé své kráse,
nehýbe se, nepřemýšlí, necítí!
Necítí bolest, necítí smutek, necítí beznaděj, necítí
lásku ani nenávist. Prostě nic.
Je to kus studeného kamene, který nepotřebuje
zahřát. Necítí potřebu být milován a milovat.
Stojí tam, kde ji postavíš. Kouká studenýma kamennýma
očima, ze kterých nikdy nevypláče jedinou slzu pro
milovaného člověka, kterýma se nikdy neusměje.
Její rty jsou chladné. Nikdy nepocítí teplo tvých rtů,
sladkost i trpkost polibků.
Necítí potřebu, aby se jí někdo dotýkal – něžně, vzrušivě,
láskyplně, a necítí potřebu někoho se dotýkat.
Nikdy nepozná, jaké to je, když jí někdo líbá oči, ústa
a všechny části jejího kamenného těla.
Nikdy se nezamiluje a zklamání jí nerozdrtí srdce na prach.
Její kamenné srdce je úplně prázdné, nelítostné, necitelné,
bez lásky.
Nyní je tvá otázka zodpovězena a já i nadále toužím být
sochou. Sochou z kamene, které nikdo neublíží, nezabije její
duši, protože žádnou nemá…