Pod mostem

Do ztuchlého větru píseň dám,
u betonové zdi zas sám,
potůčky moří se noří,
do lýtek mých krátkých kalhot,
v měsíčním světle usínám,
matně si ještě vzpomínám,
co byla láska a co smích,
úsměv a něha, co zbylo z nich,
jenom kouř stoupající z úst,
a tři sta šedesát dnů půst,
jak mi věštila Sybila,
na nebi hvězda přibyla,
aby mi řekla kam mám jít,
aby natáhla zlatou nit,
jenže já mám návratů dost,
zvlášť když mi k nebi brání most!