Půl kroku vpřed a šest zpátky,
jsem lidský hlemýžď nebo rak?
Otvírám vínům sté zátky
Jsem vnitřní boháč nebo vrak?
Netoužím po žádných plusech,
nechci nic, jen trochu klidu,
stále však žiji v mínusech,
před nohou věčnou praslídu.
Dusí mě vlastní rodokmen
(ještě že mám Tebe, smíšku),
tak si zas ze mně kousek vem,
propast nemá žádnou výšku...
Tvé dlaně jsou mi studánkou,
zas potřebuji tolik pít...
Proč žebrám vkleče před bankou?
Blízkou bolest chci jen ukrýt
Vejdu do štěrbin ve Tvých rtech,
do třísel Tvého dávání
Čmárám prokletí na svých zdech,
i něco o svém mávání
včerejšku
zítřku
... jedná se však o dnešek ...
prectu ji a chce se mi rict
houpu se
a je to blbost, ze se houpu, sedim na zidli a houpu se
vim to
tve srdicko ktere nam vsem otviras..... je houpacka s lízátkem a cukrovou vatou, nedá se to odmítnout, nedá se to nemilovat..... nedá se pro to nezůstat
pozdravuj :-)
28.12.2007 21:04:00 | Zamilovaná do nezamilované doby
po přečtení Tvé básně mě vždy napadne jedno jediné slovo ... úžasné ... nezáleží zda je smutná či veselá, zamilovaná nebo zklamaná, ale to podání je jedinečné .. nezaměnitelné ... klaním se a přitom pohybu posílám něco málo své zbývající energii, trochu úsměvu a tak .. však víš ...
01.12.2007 00:34:00 | vapiti
Plná bolesti...:( sevřelo se mi z ní srdce...bude líp...snad už se rodokmen proher nebude rozšiřovat..*
30.11.2007 16:19:00 | Severka