Moře - a nic.
Jen jedna vlnka.
Jen maják vztyčen na břehu.
Krásný zpěv ustal,
stesk jej střídá -
pro vlídnou náruč,
pro něhu...
Moře - a nic.
Jen křídla ptačí
oči mi chtěla přikrýt tmou.
Ten dětský pláč...
Být hluchý radši.
Být hluchý,
němý,
oslepnout...
Moře - a nic.
Jen vzlyk a lítost.
Houf supů pluje za slávou.
Nářek a žal,
zoufalý pokus
vydat se mořem za mámou...
Moře - a nic.
Jen za pár vteřin
přestane druhé srdce tlouct.
Snad ještě věří
dítě a máma,
co zapřáhli ji za chomout.
Moře - a nic.
Supi se slétnou,
k oslavě už nic nechybí.
Jen třetí srdce
přestane tlouci -
to moje -
za dvě velrybí...
poezie je nejkrásnější když je smutná.....můj názor:-)stává se pak více hmotnou...jako jídlo duše
10.01.2008 10:43:00 | Monsignore