Slátanina pocitů

Nezkrotná touha
obejmout Měsíc
a noc protančit s hvězdami

Oceán krve
v němž se odráží stíny
a únava duše
sahající do nebe.

Smutné oči
snad mé vlastní
koukající ze stropu
a dlouhá ruka
držící žiletku
kterou mi vnucuje
a já odmítám.

Ale pak stejně podlehnu

Otroci vlastních životů
plaveme v oceánech krve
a mluvíme s hvězdami
v touze objímat Měsíc

Krabička prášků na spaní
a půl litru rumu

Ruce trčíčí ze stropu
ti je totiž vnutí
není už úniku
jsou to totiž Tvé ruce
Tvé oči na tebe koukají
ať se hneš kamkoli
nedají Ti pokoj

až zbydou jen prášky a rum

...