Nic míň, nic víc

Snad tíží mě prokletí,
co krouží mi nad hlavou jak hejno vran.
Srdce tíživé bolestí,
buší jen na půl tím vším co mám.

A přece se mu tolik chce,
tlouct jak hudebník na bicí
a přece se tolik cpe,
tak kde nemá konkurenci.

Tam kde se lidi smějí z plných plic
a zpívají o lásce a veselí,
kde je jen radost a dál už nic,
kde šeptá se o smutku potají.

Co to vlastně ten svět je?
Marně se sám sebe ptáš.
Co je to co tíží mě?
Nic víc, nic míň než před čím utíkáš.