Narudlá
Narudlá
že vlaky jedou hlava bolí
že prý někde, mezi poli
ztratil si svou bílou vránu.
Jak rychle prý šla oblaka
onoho odpoledne
šípkovým houštím rozdírat si ret
dvě kapky z polní lahve
asfaltové cesty
chuť spadaná do listí
a zvláštní malé hloupé sny
že oblaka šla rychle
onen den.
a já prý
tam mezi poli
ztratila svou bílou vránu.
A hlava stále bolí.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Chlad větru mezi rudým listím na mezi, při okraji strniště pole, táhnoucího se přes kopec k hrázi mraků nad zrudlým lesem...
Přesně tohle je asi ten jediný pocit, který na podzimu opravdu miluji - zdrsnělou melancholii spadaného listí a větru v holých větvích.
Krásná báseň. Pocitově hluboká, výrazově neotřelá a mě osobně vyloženě oslovující ;-)
29.01.2008 18:17:00 | Lisa.Ginmi