Duha

Mám divný pocit,
srdce vyprahlé,
duši bolavou,
duhu měňavou.
A přitom barvy mám tak ráda,
jako kamaráda, kterým jsi se stal.

Má duše by chtěla létat,
barevná být, jako ta duha,
barevná křídla mít a žít.
Ale padá k zemi dolů
je plna bolestí a bolů.

Chtěla by šťastná být
jako tehdy, když měla křídla,
do ruky beru kousek mýdla
a hladím s ním své nahé tělo,
co se to dělo,
co se to stalo,
vždyť stačilo tak málo.

Na obloze duha byla,
má duše měla křídla,
zbyl už jen ten malý kousek mýdla.

Mýdlo se rozplývá a jen smutek zůstal..