Z očí do očí

Oči ti svítí nejhlubší tmou,
bojím se, že mě jimi sníš,
stále blíž mě k sobě zvou,
vtahují do sebe, jako když
bažiny vsávají kmen stromu –
pomalé bolestné umírání...
V tvých očích bezmocně tonu
ani ten bůh mě nezachrání.

Mlčky naproti sobě, sedě,
zíráme si do očních důlků
a zříme prázdnotu – šedě,
tmavěji, černě! Na půlku
již v záhrobí, na půl ještě tu –
neschopni slova, natož činu!
Poslední sbohem dej světu,
než hodí nám na rakev hlínu.