Když se zřeknete otce

Anotace: tak to někdy dopadá...

Příšerná atmosféra zatuchlé místnosti,
prach na zemi, v rohu mísa na kosti.

Příšeří způsobené špinavými okny,
všude mastnota otřená od jediné lokny.

Hodiny s kukačkou tikají na zdi,
tikali věčnost, budou tikat navždy.

Stůl starý snad několik generací,
kalendář s datem, jež nikdo neobrací.

Židle proutěná, dovoz z Anglie,
hrneček z kterého nikdo již nepije.

Člověk, kterému to tu patří,
kdysi míval energie za tři!

Však čas se podepsal na jeho zdraví,
límec křivý,který si už neupraví.

V tom domě bydlí dlouho sám,
já jsem zahradník,květiny mu zalévám.

Z venku dům vypadá jak šlechtice,
dům ale umírá ze vnitř je v panice.

Každé úterý jsem údržbu provedl,
na smluveném místě, pak odměnu vyzvedl.

Vždy přišel mladík, který mne vyplatil,
na svou umíněnost však jednou doplatil.

V domě bydlel jeho starý otec,
kterého zavrhl, udělal konec.

Zakončil vztah kvůli dědictví,
že mu on nesvěřil to krásné stavení.

Jednou sem procházel u zadních vrátek,
natrhal květiny, když pán měl svátek.

Procházím tou starou stavbou,
jež byla poctěna nejednou svatbou.

Procházím mezi pokoji a sleduji diamantové lustry,
nedával jsem pozor a zakopl o kus staré kostry.

Ten pán co tam kdysi býval,
rád o diamantech sníval.

A lehal pokaždé pod jinými světélkujícími,
však lustry stali se mu osudnými.

Starý muž umíněného syna otec byl již po smrti rok,
žalem nad tou ztrátou syn proklíná konec, je ze něj cvok.