Ublížení

Smutek se krade po špičkách,
do mysli stéká mi v kapičkách.
Blíží se ke mně, jak ty ses blížil,
Do té doby, než´s mi ublížil.

Víš vůbec, co se ve mně děje?
Jak jen to studí, jak jen to zebe…
Neuvědomil sis asi,
že bolest mi způsobíš na dlouhé časy.

Omluvou to nespravíš,
ale to nejspíš moc dobře víš.
Neměl jsi mi vyčítat,
že nechtěla jsem ti o tom povídat.

Proč jsi nepočkal, až ti to řeknu sama?
Proč vytvořil jsi tuto vysokou stěnu mezi náma?
Tu stěnu jen tak a za den nezboříš
a slovo „promiň“ teď nepomůže, jak správně tušíš.

Ty vzpomínky bolí víc než bolívaly,
Jakoby se mi hlasitěji než dřív vysmívaly.
Vystoupily zase ze zapomnění
a na život mi opět pohled mění.

Nečekej, že se nic mezi námi nemění,
bude trvat, než tohle vejde v zapomnění.
Nevím, kdy se to vrátí do normálu,
otevřel´s mi ránu a hodil mi do ní soli skálu.

Musíš počkat, než jako dřív ti budu věřit,
než problémy své ti budu moci opět svěřit.
Než se budu moci podívat do očí tvých,
protože způsobil jsi návrat slz do očí mých…