Obraz

Vypadá to, že černá je tvá oblíbená ... Ale i bílá ti moc sluší ...

19.07.2006 19:49:00 | Obyčejný básník

V druhé sloce trošku intonačně neladí druhý a čtvrtý verš... ale já tomu moc nerozumím ... jinak obsahově pěkné vyjádření ...

04.04.2006 18:40:00 | Obyčejný básník

Klásná básnička... jako každá z Tvých básní. A moc děkuju za komentík. :)

12.03.2006 18:27:00 | Kristýna M

A básenka? Je černě úžasná, jakobys malovala portrét světa, kam patřím. Promývá mne bolestivým chvěním. Je v ní jen jediná, samotinká útěcha - že Tvoje tvářička musí být světlá, aby byla na černém plátně vidět. Tvář víly. Tvář odrážející světlo...

02.02.2006 13:04:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč

Baruško, dík za všechno, co mi píšeš! I přes Tvé přesvědčení vím, že si zasloužíš, aby o Tebe měl někdo strach, aby Ti podal ruku...zasloužíš všechno krásné, už jen za ta čtyři léta nekonečného utrpení, kterým procházíš.
Nemluvím do větru. Jsi velice citlivá a vnímavá, a už to, jak tvrdě k sobě přistupuješ a chceš nést to břímě sama je jasný důkaz, že bys nedokázala nikomu záměrně ublížit...Když zavřu po přečtení Tvého komentáře oči, jasně vnímám, že se trápíš tak hrozně kvůli tomu, že když se Ti stala ta přetěžká věc, za kterou cítíš vinu, tak právě tehdy jsi hrozně potřebovala oporu, teplo lidského srdce a naději -tak hrozně moc!!- a v té strašné chvíli Ti ji nikdo, nikdo nedal. Proto jsi v konečném soudu obrátila všechno proti sobě a je Ti stále hůř a hůř, protože Tě všecičko jen ujišťuje v přesvědčení, žes měla v pocitu vlastní viny pravdu.
Ano - jsou místa, kam za námi nikdo nemůže. Některou hořkost musíme pít sami. Ale ne všechnu. Potkal jsem Tě jako křehkou vílu uprostřed noci, a vidím, že Tvé nožky jsou plné ran, a že celá krvácíš...Tvůj závoj změnil barvu z bílé na jasně rudou... Nedokážu jít dál, aniž bych se pokusil pro Tebe udělat, co je v mých silách, pomoct Ti najít cestu zpátky domů, za Sluncem, kam patříš. To jistě smysl má. –Jestli by to šlo? Šlo. Jabloň Ti dá jablíčko a neptá se, ani nic nežádá.– ....Jestli máš obavu, že bys bez tmy už nedokázala žít, můžeš si z ní přeci kousek vzít s sebou, ale ne takový díl, který Tě připravuje o štěstí.... –A co potom? Co chystá život, nevím. Ptáš-li se, jak si představuju to podání ruky, potom tedy jako cokoliv, co by sis přála, aby Ti bylo líp: radu, společné hledání řešení, pocitový únik vnitřní vině a chmuře, jakákoliv podpora, jednoduše to, co se dělá, když se někdo ztratí ve tmě..cokoliv, co by Tě osvobozovalo a uvolnilo Tvá pouta...nikdy nic, co by Ti jakkoliv komplikovalo život...A klíček k tomu může být jedině Tvé přání.
Pro sebe nic nehledám. Snad jen důkaz, že slunce opravdu existuje. Když se budeš jednou zase šťastně smát.

02.02.2006 11:16:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč