Pohled hyeny

Anotace: Doplnil jsem ještě jednu sloku...

Šťastně, jak hlupák ve svých nevědomých vizích, jsem čekal,
že zas bude moci má touha alespoň zpola býti naplněna,
že budu moci seskočit, po chvilce nekonečné, k tobě ze skal,
abych se pro další pusté časy moh´ nadechnout z tvého jména.

Skočil jsem, ještě v naději, již mívají stromy, že vykvetou.
A v tom němém pádu, zatím slepého očekávání, počínala
pomalu vstávat z hrobu nedávno umrlá beznaději, s větou,
v níž zpřerážela žebra myšlenek naděje, jež jen lhala.

Po krutém dopadu na tvrdou realitu, po zlém vystřízlivění ze sna,
jenž byl v letu, přišel pohled zhnuseného světa, tak drze, mstivě,
jakoby měla býti zavražděna po svém působení každá Vesna,
tak přišel pohled hyeny osudu, jež sama, co stvořila, sežere závistivě.

A nakonec nic. Nedočkal jsem se a zůstal jsem sám jako vyhaslé slunce, co už nezasvítí,
však ještě zbyla (bohužel? - bohudík?) v jádru, v jeho srdci, rozžatá svíce upřímného plamene,
jež dále bude čekat, dokud bude moci, aby mohla hřát srdce tvého slunce, které chce míti.
A proto znova čekám, a zavrhuji i tu Léthé plnou lihu, jež láká duše smutkem zmámené.