smutek

smutek, co mám právě teď v sobě
uzavírá mě, jak v temném hrobě
spoutaná, přesně tak si připadám
do svého nitra se stále víc propadám

tam v mysli, kde jest dno myšlenek samotných
teď plno je tmavých stínů a zvuků tajemných
obličej do dlaní ledových pokládám
a slizy hořké po tváři stékat nechávám

klečím tu v koutě na těžkých kolenou
v tmavém pokoji, jen s tichou ozvěnou
žal široký je jak několik moří
bezmoc, do žil mých se noří

myslet i dýchat, všechno mě bolí
hlavně vzpomínky, ať už na cokoli
ne, nechci cítit již více
a mít stále mokré líce

ruce zkřehlé se mi třesou
náhlou tíhu cítím v prsou
to srdce v kámen se mění
již neslyším jeho pění

chladnou, bezcitnou jsem se stala
touhy a snů, krásného se vzdala
už nic pro mne nemá tu sytost
teď jen prázdná jsem bytost

proklínám celý tenhle zkažený svět!
snad štěstí jednou vrátí se zpět