Pro člověka s nejhlubšíma očima

přecházím tichou ulicí
bez křídel opředená touhou
jít stále kupředu a nezastavit
na konci mě čeká sráz
a pod tím srázem stojíš ty
máš ruce napřažené ke mě
možná mě chceš chytit až budu padat
možná tam takhle čekáš na každého
se srdcem dokořán a laskavým úsměvem...

stojím tam a přes slzy tě nevidím
cítím jen dotek tvého pohledu
naše myšlenky se propojují
ale na půli cesty se mi ztratí
můžu už jen hádat z tvých očí
co jsi mi posílal z hlubin své duše...

když se přetrhne tenká nit mezi námi
padám na kolena s černem před očima
citově vysátá, bez emocí, myšlenek
už jsem jen bezduché tělo
které s automatikou provádí všední úkony...

už nemám sílu ani o tobě snít
zavírám oči a duševně umírám
...