Hon na vlky

Za svitu měsíce,
na louce honí se,
hrají si a bavíc se,
dvě vlčata střeštěné.

Smečka jen přihlíží a
jazyk vyplázlí,
oči zářící,
srdce milující,
v lese spokojeně žijící.

Ráno přichází a s ním i cizí pach.
Člověk.
Lesem běží a rámusí.

Nebezpečí!
Vstávej!
Musíme jít!

Štěňata malinká,
se strachem velikým,
běžící ve smečce,
smrt tušící.

Vždyť jsou jim tři měsíce,
stačit nemohou přece,
co to po nich chcete?

Sil rychle jim ubývá
a matka zoufalá,
do tlamy jedno popadá,
dvě tlamy však nemá.

Otec daleko vepředu
a smečka s ním,
jak tenhle problém jen vyřeší?

Na konci sil štěně upadá,
na tlapky se nezvedá.
Matka naposled na něj se podívá
a se smutkem větším než ten lidský,
pádí dál.

Vlčátko třese se,
matku volá,
ta však neodpovídá.
Někdo však ho uslyší
a puška vystřelí.
Malé vlčátko,
samotné a ve velkých bolestech umírající,
naposledy se nadechlo.

Lovci ho přeskočí,
nebo po něm rovnou dupají
a matku se smečkou hledají,
ti však ukrytí,
lovce přeběhnout nechají.

Tentokrát unikli,
ale příště by nemuseli,
už takhle někoho ztratili.

Půlnoc zvolna přichází,
matka nad mrtvím potomkem bdící
a na měsíc vyjící,
se v žalu utápí.