Je to zvláštní

Temnota dokáže být pohltivá,
většinou jí mysl podlehne,
ale naděje hluboko zakořeněná,
květy své znovu rozvine.

Jak málo někdy "odrazu" stačí,
aby vítr tvůj odvál ten černý mrak,
i když stále se ve mně mračí,
zdá se být slabší, nemámí mě zrak?

To, co se jako málo lidskému oku může zdát,
je neuvěřitelná síla, co nedovolí se vzdát.

A tak jsem prostě rád.

Ale obav v sobě hodně mám,
v tomhle se moc nevyznám.
Temnota je mi nutně bližší,
zármutek je, co se ve mně vrší!

Na štěstí nejsem věru zvyklý.

Vždyť jen bolest nosí,
ale odhodlám se pro něj jít,
protože mě srdce prosí!
Bez něho se nedá přeci žít.